Zéland byl fajn, aneb nic není nemožné

Rozhovor s Petrem Kučerkou

Zelená krajina Pána prstenů a jeden z nejvyšších minimálních platů na světě – to je Nový Zéland. Vyzpovídala jsem mého dlouholetého kamaráda Peťu Kučerku, který na Novém Zélandu strávil krásných 8 měsíců. Pracoval, cestoval a nabral spoustu zkušeností. Přináším vám rozhovor o tom, že život není vždy jednoduchý, ale je důležité jít si za tím, co doopravdy chceme.

Petr Kučerka na Novém Zélandě.

Peťo, jak ses vlastně dostal k tomu, že jsi jel zrovna na Nový Zéland?
Studoval jsem v Holešově střední školu, a když jsem byl ve čtvrtém ročníku, nastalo rozhodování, co budu dělat dál. Měl jsem jasno v tom, že nechci na vysokou školu. Rodiče nás od malička vedli k tomu, abychom někam vycestovali, a tak mě napadlo podívat se, jaké možnosti nabízí Student Agency. Ze všech nabídek mi Nový Zéland tak nějak pořád ležel v hlavě, protože se mi líbilo, že se tam natáčel Pán prstenů. Potom jsem si požádal o vízum a dostal ho. Tak bylo jasno.

Slyšela jsem, že je to těžké dostat vízum na Nový Zéland. Hodně lidí to zkoušelo a nevyšlo jim to….
Jde tam hlavně o to, že my Češi máme na Zéland k dispozici pouze 1 200 víz na celý rok. O vízum se žádá online přes internet, a tak jsou potom všechna víza během hodiny pryč. Já jsem měl tehdy štěstí, že na mě ještě vízum vyšlo.

Kde jsi na Zélandě pracoval? Jsou tam jiné podmínky, než u nás?
Pracoval jsem 3 a půl měsíce na farmě na kiwi. Měli jsme tam stromky, které jsme ořezávali, stříhali a čistili. Mají tam jednu z nejvyšších minimálních mezd na světě. Když jsem si poprvé volal se svým zaměstnavatelem, tak mi řekl, že si musím pořídit auto. Byl jsem úplně vystrašený, protože jsem vůbec nevěděl, co to obnáší. A potom jsem si řekl: „Já si koupím auto!“ A tak jsem si ho za 2 a půl měsíce opravdu koupil. Za další měsíc a půl jsem si vydělal peníze na to, abych mohl procestovat celý jižní ostrov. Tehdy jsem si uvědomil, že nic není nemožné. Šel jsem si za tím, co jsem chtěl.

Návštěva nejvyšší hory Nového Zélandu – Mt. Cook.

Jak je to tam s řidičským průkazem? Platí u nich náš český?
Musel jsem si u nás na úřadě zařídit mezinárodní průkaz, který stojí 50 Kč a platí jeden rok. A potom, když mě zastavili policajti, musel jsem předkládat tento průkaz a k tomu ještě pas.

Měl jsi na Zélandu někdy nějaký problém s policií?
Jasně, měl jsem tehdy auto asi týden a už jsem platil první pokutu za rychlost. Všude se tam může jezdit rychlostí 100 km/h a já jsem jel 121 km/h, protože jsme pospíchali. Policajti se za mnou rozjeli a já jsem byl úplně vyklepaný, protože jsem nevěděl, jak to u nich chodí. Na Zélandu policajti přijdou a nebaví se s tebou. Oni tě zastaví a řeknou: „Silniční kontrola, vaše doklady“. Ty jim je dáš, dýchneš a oni ti poděkují a jedou dál. Nikdo se s tebou nevybavuje a nemusíš ani vystupovat z auta. Vždycky říkám, že jsem se na Zélandu naučil jezdit pomalu. Tam jsou všichni pořád v pohodě, nikdo nikam nespěchá. Mají prostě hodně času a to jde poznat na té atmosféře. Jednou se mi pokazil motor a auto nejelo, zastavil mi úplně cizí pán a dvě hodiny mi tam s tím pomáhal.

Dělal jsi na Zélandu i něco jiného kromě práce? 

Hodně jsem cestoval. Často jsme spávali v kempech nebo v autě. Byl to sice takový vojenský režim, ale není to tak drahé a zažili jsme spoustu legrace, což je pro mladého člověka ideální. Koupil jsem si knihu o Novém Zélandu a podle ní jsme potom jezdili. Procestoval jsem třeba místa, kde se natáčel Pán prstenů nebo jsem skákal největší bungee jumping, který má 134 metrů. To byl neskutečný zážitek.

S kamarádem na jižním ostrově ve městě Queenstown.

A po cestování jsi znovu pěstoval kiwi?
Potom, když začala sezóna, tak jsme měli jít zase sbírat kiwi. Ale dostali jsme nabídku, že můžeme jít do továrny vyrábět krabice. My jsme na to kývli a dobře jsme udělali, protože jsme si tak vydělali lepší peníze. Žil jsem pak z nich strašně dlouho. Dělali jsme sice 12 hodin 6 dní v týdnu, ale byla to taková monotónní práce, jen jsme stáli u stroje a vytahovali krabice. Nedávno jsem tu krabici našel u nás v supermarketu a říkal jsem si, že je to třeba zrovna ta moje.

Pořád Zéland chválíš, ale stalo se ti tam taky něco negativního?
Když jsme byli v té továrně na krabice, tak jsem chytil svrab. Měl jsem tehdy asi nějakou slabou imunitu a dostal jsem ho z matrace, na které jsem spal. Zasáhlo mi to hlavně ruce a nohy. Probíhá to tak, že se udělají takové pupínky na kůži, jsou v nich vajíčka. Léčil jsem se s tím skoro měsíc. Bylo to šílené, jak mě to svědilo. Musel jsem držet přísnou karanténu a pořád si mazat kůži mastičkami. Tehdy mi na to pomohly i sirné prameny. Byly hodně horké, tak to ty bakterie zabilo.

Změnila ti ta cesta nějak pohled na život?
Uvědomil jsem si, jaký život se dá žít, protože na Zélandu nic není nemožné. Hledáš jen jak se dostat přes překážky, abys mohl dělat to, co chceš. U nás je to tak, že ti říkají, proč něco nejde. Je to daleko, stojí to peníze. A tam řešíš, jak to můžeš uskutečnit, aby to vyšlo. Prostě ses zvedl a jel jsi, kam jsi chtěl. Chtěli jsme jet 200 km na sirné prameny Rotorua. Kdybys tady řekl, že chceš jet 200 km někam na koupaliště, tak tě všichni pošlou do háje. Tam ne, tam to byla denní praxe. Prostě jsme naskákali do auta, pustili jsme hudbu a jeli jsme. Ten život, co jsem tam žil byl bez problému. Všichni se smáli, nic nebylo překážkou.

Sirné prameny Rotorua.

Myslíš si, že je velký rozdíl mezi Čechy a Zélanďany?
O nás se říká, že jsme závistiví, nadáváme, krademe a takové věci. Takto přemýšlíme i často mezi sebou a máme vůči ostatním předsudky. Zélanďani jsou na sebe hrdí, ale my ne. A myslím si, že to je velká škoda, protože i my Češi máme mnoho důvodů, proč být na sebe hrdí, jen je tak nějak nevidíme. Jsme uzavření do sebe a máme tady takový ten svůj rybníček. Bojíme se pouštět do nových věcí. Na Zélandu jsou lidé mnohem pozitivnější a otevřenější. Tam máš od všech podporu, řeknou ti, ať uspěješ ve svém životě a děláš, co tě baví.

Jak ses cítil, když jsi přijel ze Zélandu zpátky do Česka?
Když jsem přijel ze Zélandu, tak jsem se ve vteřině zamiloval do naší země. Najednou jsem viděl ten rozdíl a byl jsem nadšený, v jaké zemi my žijeme. Na druhý den jsem jel za kamarádem a vstával jsem brzy ráno. Naskytl se mi výhled na Beskydy a první co mě napadlo bylo: „A to jako vážně? Tohle jako máme u nás?“ Nikdy předtím jsem si neuvědomoval krásu našeho okolí, naší přírody. Zéland mě inspiroval k tomu, že chci přispět ke změně v naší zemi, abychom si uvědomili, že i u nás je krásně a máme být na co pyšní!

Pavlína Fardová