Zajímavosti z Jižní Koreji

Před časem jsem navštívila cestovatelskou besedu pojmenovanou „Kde je Peťa – 646 pohledů z JV Asie„, kde jsem se dozvěděla spoustu informací o zemích jihovýchodní Asie, a to konkrétně o Jižní Koreji, Filipínách a Japonsku, které organizátor Petr navštívil. Odjel úplně sám s nulovými zkušenostmi, mizernou angličtinou, ale s chutí objevovat a poznávat nové. V Jižní Koreji strávil celé čtyři měsíce, a proto jsem se rozhodla podělit se s vámi o, pro mě často nepochopitelné, zajímavosti právě z této země, kterých není zrovna málo a jsou to opravdu zajímavosti s velkým Z!

Rozdělila bych je do třech kategorií, a to škola, vztahy a nakonec mix, který nejde zařadit do jednotné kategorie.

Korejci a škola

Na školní docházku a vzdělání celkově je v Koreji kladen velký důraz. Na středních školách studenti podstupují přísnou a časově náročnou výuku do pozdních odpoledních hodin, čímž ale jejich studijní den nekončí. Rodiče studentům platí ještě večerní školu nebo soukromého učitele, který dochází k nim domů, a to z toho důvodu, aby se dostali na vysoké školy, kde mají opravdu náročné zkoušky, na některých oborech i několikadenní. Zvláštností je, že sami korejští teenageři se dostat chtějí, a tak tvrdě dřou o sto šest.

Co je ale ještě zajímavější, je samotný výběr vysoké školy. V Koreji na to mají poněkud divný systém. Studenti mají dvě možnosti. Buď si vyberou obor, který chtějí studovat, ale bude jim přiřazena univerzita kdekoliv v Koreji, anebo si můžou vybrat univerzitu, ale bude jim přiřazen obor. A tak se často stává, že Korejci vůbec nestudují to, co je zajímá, ale to, co musí. Není to ovšem takový problém, protože lidé s vystudovanou univerzitou jsou vážení a jsou v Jižní Koreji hodnoceni daleko lépe než lidé bez vzdělání, tak je lepší mít vystudované něco, než nic.

Vztahy

Začněme s něčím, co je spojené i s předešlým odstavcem. Na vysokoškolských kolejích je přísně zakázáno vodit si na pokoj osoby opačného pohlaví, budovy jsou totiž zvlášť pro slečny i chlapce. Pokud pravidlo porušíte, jste vyhozeni a vaše náročné přípravy na přijetí jsou rázem k ničemu.

S tím souvisí docela vtipný fakt, že tam existují „hotely pro mladé“, které slouží k setkávání párů, které chtějí být v soukromí. Studentský páreček si za pár jejich peněz pronajme na dvě tři hodiny pokoj, kde je nikdo nebude rušit. Úsměvné je, že mezi vybavení pokoje patří i televize nebo playstation.

A protože korejská kultura si hodně zakládá na tradicích, jsou Korejci při randění spíše zdrženliví, než se vztah posune na nějakou vyšší úroveň, třeba i jen co se polibků týče, trvá to v průměru půl roku.

Co najdeme a nenajdeme na ulici?

Co se týče ulic v korejských městech, tak tam nenajdete odpadkové koše. A protože tamější lidi jsou čistotní, odhazují odpadky do plechovek, které předtím na ulici umístí.

Kromě plechovek na ulicích můžeme najít také spící lidi, a to především po ránu, ale nejedná se o bezdomovce, nýbrž o normální lidi, často i bussinesmany v saku, kteří předešlou noc strávili v místní hospůdce nebo baru a už nezvládli dojít domů. Korejci se takto odreagovávají po náročném pracovním dni. Tohle je pro ně naprosto normální.

I businessmani si potřebují odpočinout.

Je libo ostříhat?

A teď něco z úplně jiného soudku. Víte, jak v Jižní Koreji funguje pánské kadeřnictví? Nejspíš stejně jak tady, jen s tou výjimkou, že ať chcete ostříhat jakkoli, vždy skončíte se sestřihem jako podle hrnce. Nejspíš je to už jejich národní účes.

Vojna je čest!

A když už mluvíme o těch klucích, tak úplně každý muž či mladík mohou být kdykoliv povoláni do povinné vojenské služby, kterou musí absolvovat, a je to pro ně čest. Ale představte si, kdybyste dřeli jak mezci, abyste se dostali na vysokou a najednou třeba po roce museli skončit a jít sloužit vlasti.

Il nebo hana? Není jednička jako jednička!

Jedna z nejabsurdnějších věcí podle mě je to, že Korejci používají dva druhy čísel. Jeden mají určený na počítání peněz nebo na sdělování telefonních čísel a ten druhý zase na čas či na počet kusů nějakého zboží a věcí.

Čísla v Jižní Korei se od těch našich hodně liší.

“ANO” neznamená vždy souhlas

A na úplný závěr tu mám zajímavost, kterou jistě musí vědět každý turista, jinak by mohl být docela zmatený. V korejštině se slovo „NE“ řekne tak, že to zní jako české „ANO“. Tak si představte, jak vám v Jižní Koreji někdo říká například při placení „ano“ a vy máte pocit, jak jste se skvěle dorozuměli.

Pokud někdy plánujete navštívit Jižní Koreu, počítejte s tím, že se ocitnete v úplně jiném světě. I přes tyto všechny divné věci, to jistě bude krásná země se svým zvláštně speciálním kouzlem.

Kateřina Kukulová