O low-cost cestování s Lukášem Koutným

Lukáš Koutný. Student FMK UTB, low-cost cestovatel a autor článků na blogu wanderluke.cz. Na Wanderluke se můžete dočíst o tom, jak stopovat, abyste se dostali za sobem, nebo abyste věděli, jak si zajistit během cestování bezpečnost. Mimo jiné tam taky najdete, že už podnikl tři cesty. Prvotní byla Via Baltica, druhou podnikl po Skandinávii a tento rok vyrazil na třetí po Západní Evropě, Velké Británii a po Irsku. V tomto článku se dozvíte, o čem je low-cost cestování, jak by rozhodně neměl vypadat váš low-cost cestovatelský batoh, a také nebude chybět Lukášův příběh, kdy mu šlo skutečně o krk. A pokud vám to nebude stačit, tak víc informací získáte na jeho Facebookové stránce.

Y: Ahoj Lukáši, má prvotní otázka bude směřovat k videu od Neon TV, kde tě mimo jiné popisovali jako blogera a tebe to rozesmálo. Pročpak?

L: Mně se to úplně nelíbí. Nepovažuji se za blogera. Nemám rád označení bloger. Sice do jisté míry zřejmě bloger jsem, ale raději bych byl tzv. „sdíleč“. Prostě člověk, který posílá své příběhy dál. Nic víc, nic míň.

Y: Pokud chceš být pouze jen „sdíleč“, tak hlavně cestuješ pro své vlastní potěšení a neděláš to proto, abys z toho měl nějaké peníze či slávu, že? Ono je to v dnešní době hodně populární, mít cestovatelský blog a prakticky si na tom postavit kariéru.  

L: Ani jedno ani druhé. První důvod, proč vyrážím na cesty, je ten, abych se posunul jako člověk. Cestováním objevuji skrytá zákoutí svého já, posouvám své priority a hodnoty a vyrovnávám se díky tomu se svým ne úplně jednoduchým JÁ, jakkoliv to může znít jako typické klišé. Druhý důvod, proč podnikám tyto cesty je, že si uvědomuji, co nás v životě může posunout nejdál. Jsou to právě zkušenosti a příběhy jiných lidí, kdy někdy úplně obyčejné věci, co se jim dějí, mohou pro nás být něčím výjimečným. Někdy děláme své vlastní problémy až moc velké. A to je i důvod, proč sdílím příspěvky o příbězích jiných lidí na svém blogu či facebooku.

Y: Měl jsi někdy nějaký zážitek, kdy sis opravdu řekl: ,,Ty jo, vždyť mé problémy nejsou ani z poloviny tak velké, jako problémy jiných lidí.”?

L: Ano, sice takových příběhů na cestách nebylo až tak úplně moc, ale pár opravdu silných bylo. Příběhy, ve kterých si lidé prošli těžkými životními situacemi nebo etapami v životě, které byly špatné. Nicméně na druhou stranu je to ale ohromně posunulo a nezbývá než si cenit toho, že tyto příběhy sdíleli s naprosto neznámým člověkem, jako jsem já, se kterým se mnohdy znali jen 10 minut.

Setkání s Laponkou (Sámkou) – Eli

Y: Kde byl ten prvotní impuls vyjet sám na cesty?

L: To rozhodnutí, že bych chtěl vyjet na první cestu, má částečně na svědomí bakalář na FMK UTB ve Zlíně, protože tahle škola mě posunula ve spoustě věcí. Když se ohlédnu zhruba 5 let zpátky, byl jsem úplně jiný. Vážil jsem skoro o 50 kg více, byl jsem 100% introvert a už tehdy jsem o sobě zjišťoval, že koukám na svět jinak než mí vrstevníci. Troufnu si říct, že jsem částečně zestárlý. Díky bakaláři na FMK UTB jsem zjistil, že to není nevýhoda. Naopak! Je to benefit, ze kterého by bylo fajn těžit a stal jsem se tak z téměř 100% introverta skoro 100% extrovertem. Nicméně navenek stále působím tak 50 na 50. Tím, že jezdím sám na své cesty, působím jako introvert, ale zároveň si myslím, že navenek pro spoustu lidí působím jako naprostý extrovert.

Y: Dá se říci, že jezdit na cesty sám je tvůj záměr. Ale pokud by tu byl někdo, kdo by s tebou chtěl jet, vzal bys dotyčného s sebou?

L: Nejsi první ani poslední, kdo se na to ptá. Tím, že jsem introvert – složitá povaha, tak všechno do čeho se pustím, dělám naplno. A to přirozeně člověka vyčerpává. Takže částečně ten důvod, proč vyrážím na cesty sám, je to, abych si tak trochu odpočinul sám od sebe, chvíli čerpal energii z někoho jiného, a také pak mohl další rok nějak zase fungovat. Další důvod je, že na tyhle cesty člověk nemůže vyrážet jen tak s někým. S druhým člověkem na takovýchto cestách trávíš 100 % času a to je velký zátěžový test vašeho vztahu či přátelství. Třeba jednou přijde čas, kdy si na to se mnou někdo troufne 🙂

Y: Můžeš mi, prosím, popsat svou první cestu?

L: První cesta byla taková ,,na tajňačku”. Občas ji nezařazuji ani do povídání o cestách. Byla to úplně náhodná cesta, kdy jsem si řekl, že moje prázdniny nestojí za nic, a že by bylo fajn to změnit. Tak mi prolétlo hlavou, že jsem Pobaltí nikdy neviděl, zapíchl jsem prst do mapy a jel jsem. Projel jsem Polsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Dal jsem si tehdy cíl v estonském Tallinnu s tím, že bych přejel přes průliv a jel bych do finských Helsinek. To se ale nakonec nestalo, protože jsem v Tallinnu zjistil, že už nemám peníze a v té době jsem ještě neměl odvahu zkoušet takové “cirkusové kousky” jako dostat se na palubu trajektu bez lístku apod. Takže v Tallinnu má první cesta skončila a jel jsem zpátky. Cestu jsem tehdy nazval podle dálnice, která vede napříč Polskem, Litvou, Lotyšskem a Estonskem a jmenuje se Via Baltica. 3 500 km dlouhá cesta, 14 řidičů, 11 dní. Takže nic moc.

Y: Jak vypadal tvůj první “low-cost cestovatelský” batoh?

L: Tohle číslo bylo zcela rekordní, protože moje krosna tehdy vážila 33 kg. Což v té době byla polovina mojí váhy! Byl jsem zelenáč, který nevěděl, co si má sbalit a nevěděl jsem, co si pod stopováním a low-cost cestováním mám představit, tak jsem si radši vzal všechno – spoustu konzerv, vařič a 4 kovové ešusy. No prostě a jednoduše spoustu blbostí. Takže to byla vcelku taková “punková” cesta a možná právě proto byla tak krátká. Na další cesty už jsem jel s 15kg batohem, protože jsem se z velké části vybavil ultralehkými doplňky a zbývajících 5 kg byly zásoby jídla na zhruba 14 dní.

Takhle vypadá moje spaní – váha 2kg

Y: Mohl bys mi, prosím, povědět nějakou základní částku, kterou by člověk měl mít, když vyráží na tyto cesty?

L: Vždycky, když na cestu vyrážím, tak se snažím mít nějakou rezervu. V každé z těchto tří cest jsem nikdy neutratil částku víc jak 5000 Kč a podobně je to i s rezervou. Ta se pohybuje mezi pěti až šesti tisíci. Nicméně na letošní cestu jsem měl jen zhruba 1000 Kč rezervu. Paradoxní je, že cesta Velkou Británií, Irskem a západní Evropou vyšla ve výsledku dráž, než stejná cesta po Skandinávii, kde je vše mnohonásobně dražší.

Y: Jezdit sám je velký adrenalin, zvlášť když 90 % cesty plánuješ “za pochodu”. Neměl jsi někdy strach?

L: Mám strach vždycky. Byl bych hlupák a hrál bych si na něco, co nejsem, kdybych řekl, že strach nemám. Na těchto cestách je nejhorší začátek a konec. Začátek z toho důvodu, že člověk vstupuje do něčeho nového a neví, co má očekávat. Nejhorší je, když sedíte v autobuse a víte, že už není cesty zpět. A na konci je nejhorší to, že už je konec a vracíte se do reality.

Y: Pověz mi, kdy ses cítil opravdu ohrožený? Nastal někdy čas, že sis řekl, “Tohle fakt nedávám, chci být radši doma ve své posteli.”?

L: Na všech třech cestách se to stalo jenom jednou. Ten moment nebyl kvůli řidičům, kteří mě brali stopem. Nikdy jsem nepotkal řidiče, u kterého bych se cítil ohrožen a pokud ano, tak to byly jen mé vlastní předsudky. Ale takové reálné ohrožení, jsem zažil na severu Norska v horách, kde jsem se jeden den “zaseknul”. Přivezli mě tam Němci, kteří žijí v Norsku a byli přesvědčení, že z toho místa mě někdo dostane. Byl jsem v místě nádherného zálivu. Měl jsem to nějakých 25 km do přístavu, odkud jsem měl jet trajektem zpátky na norskou pevninu a pokračovat ve svojí cestě. Problém byl, že jsem se na to místo dostal  už pozdě odpoledne. I přesto jsem zkoušel 3-4 hodiny stopovat. Bylo nádherné počasí, ale už byla dost velká zima. Nikdo mě nevzal. Za ty 4 hodiny projela asi jen 4 auta. Takže nezbývalo nic jiného, než si v horském pramenu natočit vodu a jít do opuštěné autobusové zastávky, která byla pod kopcem. Ta zastávka byla otevřená, takže tam hrozně foukalo, přesto jsem byl odkázaný strávit v ní noc. O půl páté ráno mě vyhnala šílená zima, protože ručička teploměru spadla k 0 °C. Za celkových 13 hodin tudy projelo 7 – 8 aut. Věděl jsem, že nemá cenu stopovat, takže jsem se sbalil a vyrazil po svých. Musel jsem sám jít pěšky horami 25 km. Odhad zněl nějakých 5 hodin chůze. Večer předtím mi ale i došla voda a jídlo. V tu chvíli jsem si nadával a říkal jsem si, že je to zlé. Ale zároveň to bylo místo, kde jsem si uvědomil spoustu věcí. Nedá se to ani slovy popsat. Byl to pocit, který ve mně zůstává do dneška a tomu místu to opravdu moc dlužím a mám v plánu se tam vrátit a splatit mu to tím, že ho ještě jednou navštívím.

Místo „M“ – opuštěná zastávka

Y: Která ta cesta ti toho dala nejvíc?

L: Záleží na tom, z jakého hlediska to bereš. Pokud by to bylo z hlediska osobního rozvoje, tak by to byla určitě ta druhá cesta Skandinávií. Nejenom kvůli tomu co jsem teď popsal, ale je to i díky spoustě zajímavých příběhů, které se člověk málokdy dozví. Dozvěděl jsem se spoustu informací o oblasti Laponska a i o místních komunitě. U jedné Laponky (Sámky) jsem dokonce i  bydlel. Každá cesta má ovšem něco do sebe. Každá mě posune v jiném ohledu. Ta letošní byla skvělá v tom, že jsem zde všem rozuměl a dokázal jsem si maximálně popovídat. I tam byla spousta příběhů, které mě donutily přemýšlet třeba nad tím, že být jiný není nevýhoda, ba naopak bych z toho měl víc těžit a víc si toho vážit.

Nordkapp

Y: Bude nějaká čtvrtá cesta?

L: Bude, mám už něco v hlavě. Všechny další cesty mne totiž napadají bezprostředně po návratu a ty bývají vždy nejlepší a realizuju je. A to, co mě napadlo teď po návratu, je tak dlouhé a složité, že se toho sám bojím. A je to právě i důvod, proč se budu poohlížet příští rok po někom, kdo by jel se mnou, protože už to bude vzhledem k bezpečnosti potřeba. Pojedu totiž třeba na východ zeměkoule. 🙂

Y:  Poslední otázka, co bys doporučil lidem, kteří se právě teď rozhodli podniknout low-cost cestu?

L: Doporučil bych jim se rozhodnout. To je prostě základ. Někdy je potřeba jít proti “systému”, proti vlastnímu já. Když se člověk pevně rozhodne a bude tomu věřit, tak se to povede a dá mu to vše, co mu to dát má.

Yvonne Krajčová