GingerDuo – Vítězky LowCost Race 2017

Procestovat za 10 dní bez peněz velký kus Evropy? Pro holky žádný problém! Pustily se do toho s vervou a nebály se plnit ani žádný z bláznivých úkolů organizátorů potrhlého závodu LowCost Race. A že si vedly výtečně, odváží si cenu letošních vítězek závodu.

LowCost Race ti nic neříká?

LCR je potrhlý závod napříč Evropou. Soutěžní dvojice mají za úkol během deseti dní procestovat co nejvíce evropských zemí, ideálně bez útraty jediné koruny. A aby to snad nebylo příliš malé dobrodružství, cestu jim zpříjemňuje také řada soutěžních výzev. Musejí tak třeba dostat pozvání na úplně cizí svatbu nebo se proletět letadlem.

Jahu je 27 let a právě dodělává poslední ročník Mgr. na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy – obor Pedagogika. Má vystudovanou Pedagogiku a taky Angličtinu a v rámci Bc. procestovala přes 40 zemí, drtivou většinu stopem. Vyhrála Mistrovství ČR v autostopu, 2x LowCost Race a letos i Švýcarské mistrovství v autostopu. Jak sama říká: „V cíli jsme byly rychleji než vlak i než sám organizátor vlastním autem.“

Léně je 22 let, pochází z Beskyd, ale momentálně žije v Praze. Kromě cestování se věnuje umění – v minulosti hrála v divadle a věnovala se herectví, ke kterému by se ráda vrátila. Maluje, píše a jednou by chtěla vydat knížku. Sledovat ji můžete na Instagramu Lenny On The Road a na stejnojmenném blogu.

V rámci závodu LowCost Race jste za týden navštívily více zemí, než mnozí procestují za několik let. Máte v sobě cestovatelského ducha již od dětství?

Jahu: Hele jak se to vezme. Stopování máme trochu v rodině. Jako malá jsem stopovala mírně jak s mamkou, tak s babičkou. Nicméně to bylo jen párkrát a moc si to už ani nepamatuji. Začala jsem pořádně stopovat a cestovat teprve s prvním mistrovstvím ČR v autostopu.

Lenny: To je dobrá otázka. S rodinou jsme jezdili na výlety i dovolené, a to mě bavilo. Na druhou stranu byly pak dny, kdy se mi nechtělo jako malé vyjet ani na nákup do obchodu. Myslím si, že cestovatelského ducha jsem v sobě znovu objevila právě v dospívání.

Jahu, ty ses závodu letos účastnila již podruhé a podruhé jsi v něm také zvítězila, k čemuž ti moc gratuluji! Jak jsi úspěch oslavila?

Jahu: Vím, že byla veliká párty na lodi po konci závodu se všemi týmy. Tam byla asi pořádná oslava. Moc si z ní ale nepamatuju 😀

Naopak ty Lenny, ses závodu účastnila poprvé, jaké jsi měla na startu pocity?

Lenny: Bylo to vzrušující. Adrenalin, výzva, trochu strach, nebo spíše obavy, abych to zvládla, zároveň ale velké těšení se.

Kdo přišel s nápadem, vrhnout se do závodění společně?

Jahu: Vlastně mi vybuchla jedna domluvená parťačka a narychlo jsem sháněla někoho, kdo by mi povahově sedl. Nakonec jsem se rozhodovala mezi dvěma holčinama (Lenny dala příspěvek na LCR seznamku, tak jsem se jí ozvala) a Lenny mi dost jasně dala najevo, že se rozhodně rozhodovat nemám a mám jet s ní, tak jsem jela 😀

Ty jsi tak, Lenny, sehnala do týmu zkušenou parťačku. Nezvažovala jsi, zda by nebylo bezpečnější, cestovat ve dvojici klukem?

Lenny: Je pravda, že moje první stopařská zkušenost byla právě v Holandsku, kde jsem byla s kamarádem. Chvilku jsem o tom přemýšlela, že bych jela s klukem. Moje přihlášení ale bylo opravdu doslova na poslední chvíli a celé to bylo dost spontánní. Tedy i to, s kým pojedu.

Dvě holky po 10 dnů, 24 hodin nepřetržitě spolu, přišly konflikty nebo jste vždycky dokázaly najít společnou řeč?

Jahu: Je pravda, že člověk je po takové době dost unavený, nevyspalý a občas je problém se 100% na toho druhého naladit. Nakonec jsme ale závod přežily ve zdraví 😀

Lenny: Myslím si, že během cestování člověk zažívá různé krizové situace, to je normální. Důležité je snažit se zachovat chladnou hlavu a navzájem se podporovat. Myslím si, že jsme brzy vycítily, co ta druhá potřebuje a snažily se navzájem respektovat.

Daly jste před cestou dohromady nějakou taktiku, nebo jste průběžně improvizovaly?

Jahu: Tak taktika od začátku nějaká byla. Chtěly jsme moc nespat, nikdy neodmítat jídlo, docela taktické taky bylo jet na sever – bylo za to nejvíc bodů. To bylo taky dost podpořeno tím, že jsme v severských státech ani jedna nebyla, takže nešlo čistě jenom o taktiku, ale o to poznat něco nového. Já už třeba jih mám dost projetý.

Lenny: Celý náš závod byla jedna velká spontánní improvizace, řekla bych.  Hodně věcí jsme řešily intuitivně.

LowCost Race je vyhlášený tím, že člověka nutí vystoupit z comfort zóny a dělat občas bláznivé věci. Přišel úkol, o kterém jste si myslely, že ho nezvládnete?  

Jahu: Přišel úkol, i když ne ze strany organizátorů, ale tak nějak přirozeně. Na severu jsme se musely dostat celkem 3x přes moře a stopovat obr lodě jde přece jenom o něco hůř než auta. Nepovedlo se nám ukecat žádné přepravní společnosti, nikoho u trhání lístků či najít kapitána. Ale povedlo se nám dost zázračně vybrat peníze na přesuny mezi pevninami a ostrovy. Nakonec se nám dokonce i povedlo přeletět z Dánska do Turecka letecky.

Jak na vás reagovali místní, když jste je chtěly zapojit do svých výzev?

Jahu: Jak kdy. Někdy dělali, že nám nerozumí, někdy jen kroutili hlavami, ale někteří se do toho opřeli úplně neskutečně spolu s námi a plně nás podporovali v našich výmyslech a nesmyslech. 🙂

Lenny: No někdy ty úkoly byly fakt crazy, takže občas mě napadlo, zda to uděláme, ale většinou jsem věřila tomu, že do toho půjdeme. Že se právě navzájem vyhecujeme i k nemožnému.  

Jaký je nejsilnější zážitek, který jste si přivezly?

Jahu: Nejspíš to bude výzva YES MAN – člověk na vše musí říct ANO. Začátek YES MANA byl v pohodě. Nikdo se nás na nic neptal tak jsme v klidu proplouvaly dnem. Pak jsme ale natrefily na kluky na pumpě zrovna když jsme měly namířeno na letiště s letenkami do Turecka a chtěly jsme stopovat, abychom to letadlo stihly. To se nás ale kluci zeptali jestli nechceme k nim domů – YES. Pak se nás zeptali, jestli nechceme Snus. Neeee co to je – YES. Pak jestli nechceme hrát poker – YES. Pak jestli nechceme do moře (bylo asi osm stupňů, Leny byla nemocná a já nesnáším studenou vodu) – YES. Holky nechcete si dát s námi pivo a další alkohol? Takhle to letadlo určitě nestihneme už je noc a nikdo nás nevezme. Ach jo – YES. Víme, že letadlo nestíháme. Věc, o kterou jsme se snažily od druhého dne závodu, jde do kytek kvůli pivu! Holky, chcete dát další panáky? Holky, chcete vylézt na střechu? Konečně rozumná otázka! YES! Už jsou nám letenky docela jedno a užíváme si chvíli. Jdeme ještě k druhému klukovi domů a tančíme. Kluci že prý nám koupí lístky na vlak v 6, že letadlo v 10 ráno stihneme. Super! Přijdeme na vlakové a žádný vlak v 6 nejede. Jen v 9. Fuuuck ?!! Kluci se tedy gentlemansky rozhodnou nás ty 3 hodiny cesty hodit. A to hned 160km/h, protože jinak opravdu nemáme šanci stíhat. Pak nám koupí lístky na vlak přes most ze Švédska do Dánska a přejí nám hodně štěstí. Nám se i přes značnou míru opilosti povede odbavit a jen jsme moooc rády, že se nás na security checku neptali na zbraně či drogy… YES.. jistě že máme… 😀

Lenny: Je těžké vybrat pouze jeden. Bylo jich několik. Například když jsme se ocitly v lodi do Švédska, ve které jsem si připadala jako Rose z Titanicu, neboť ta loď byla obrovitánská, měla jedno patro s restauracemi, jedno patro s bary, jedno patro s obchody… My měly pokoj s postelemi a sprchou, takže jsme se krásně vyspaly, vysprchovaly a ráno se probudily s neuvěřitelným výhledem ve Stockholmu. 🙂 A večer jsme jen seděly, poslouchaly živou hudbu, koukaly na starší páry, jak tancují klasiku a byly jsme dojaté. Říkala jsem Jahu, že bych taky chtěla takového muže, který se mnou i v pokročilejším věku bude tancovat jako by mu bylo 20. To nás prostě dojalo. 🙂 Těch zážitků ale bylo opravdu více.

Jistě přijdou během závodu i těžší chvíle, co bylo pro vás nejhorší?

Lenny: To máš pravdu. 8.den mi nebylo moc dobře, byla jsem unavená, vyčerpaná. Pobrečela jsem si, ale pak mi došlo, že mi to nepomůže a jela jsem dál. Většinou zjistíš, že po chvíli smutku vyjde zase sluníčko. A v takových chvílích je nejlepší začít něco dělat nebo trochu zpomalit. A já už se pak zase těšila z dalších výzev a zážitků.

V pravidlech závodu je také podmínka, že tým může utratit maximálně 2 500 Kč na osobu, vy jste zvládly udržet své výdaje na nule, přesto nastal moment, kdy jste si říkaly, že už to bez placení asi nepůjde?

Jahu: V tomhle se mi hodily zkušenosti z loňského ročníku. Před nástupem na jednu loď jsem už byla docela zoufalá, že se na ni prostě nedostaneme. Nakonec se ale téměř na poslední chvíli zadařilo a lístky nám někdo koupil.

Lenny: Hm, přemýšlím. Asi nás to napadlo, ale nakonec jsme si vždy poradily. Například sehnat jídlo byla pro mě veliká motivace, protože já miluji jídlo! 🙂

S jakými reakcemi jste se setkávaly, když jste musely prosit o jídlo nebo místo na přespání?

Jahu: Vesměs pozitivními.

Lenny: Ono to většinou samo vyplynulo ze situace. Většinou nám to ti lidé sami nabídli nebo se zeptali, zda nejsme hladové apod.

Který evropský národ se vám jevil jako nejpohostinnější?

Jahu: Teď nebudu mluvit jen o LCR, ale rozhodně mi přijdou pohostinní téměř všude. Kde jsem se cítila opravdu vítaná, tak to byla Ukrajina a jižanské země. Ale určitě bych neřekla, že na severu pohostinní nejsou!

Lenny: To je velice těžká otázka. Nemohu vybrat jeden. Potkaly jsme spoustu milých a pohostinných lidí různých národností. A tímto bych jim za to vše chtěla ještě jednou poděkovat.  

Jaká země vás nejvíce uchvátila svou atmosférou?

Jahu: Moc se mi líbilo právě na severu. Švédsko – Finsko – Norsko. Ono i to Turecko mělo něco do sebe. Ale nejspíš se mi to líbilo právě proto, že jsem tam před LCR ještě nebyla.

Lenny: Přiznám se, že jsem hrozná v nějakém vybírání, co bylo nejlepší nebo kde se mi líbilo nejvíc. Pokusím se ale. Byl to závod, takže mnohdy člověk nějakými místy pouze projíždí a není úplně čas na nějaké delší prozkoumávání. I tak jsme si ale našly občas chvíli, kdy jsme si jen tak užívaly atmosféry daného místa. Napadá mě třeba Finsko. Tam jsme vařily v Michelinské restauraci, zašly si do sauny, do fitka a ještě jsme se jen tak procházely a bylo to skvělé. Jo a pak taky Norsko. Každá země má něco do sebe.

LowCost Race je především o zážitcích, ale odvážíš si třeba také suvenýry, fotografie či nová přátelství?

Jahu: Pro mě to má nesporně přesah hlavně sociální. Jsem strašně ráda, že jsem poznala tolik podobně naladěných šílenců 🙂

Lenny: Určitě. Člověk potká plno krásných „bláznů“ na stejné vlně, kteří jsou spontánní a otevření novým zážitkům. A fotografií a videí mám taky spoustu. Jelikož mě strašně baví umění a píšu také blog, beru focení jako přirozenou součást.

 

Jak vypadají vaše cestovatelské plány do budoucna? A co ty Jahu, chystáš se obhájit zlatý hattrick?

Jahu: Hehe, nejsem si ani jistá, jestli se mi bude chtít jet LCR potřetí v hlavní závodní kategorii. Možná bych zkusila jet jako Joypacker. Joypacker je kategorie, kde si závod jedete v pohodě a podle svého uvážení – prostě pro zábavu. Už jsme trochu mluvily s Lindou (moje loňská parťačka), že bychom možná jely spolu. Je to ale zatím vše ve hvězdách.

Lenny: Právě jsem se před pár dny vrátila z Asie. Navštívila jsem Bangkok, Čiang Mai, a pak jsem přeletěla do Indonésie na ostrov Bali, kde jsem cestovala sama. Byla to obrovská zkušenost. Člověk ale samozřejmě nikdy není sám. No a do budoucna bych se ráda podívala na spoustu míst. Láká mě třeba i Amerika. A jestli pojedu na Lowcost Race i příští rok je prozatím ve hvězdách.

Mnohé jste svými zážitky jistě inspirovaly, aby se závodu zúčastnili také. Můžete je na start příštího ročníku vyzbrojit nějakou radou?

Jahu: Těch by bylo! Určitě pokud budou chtít, můžou mě kontaktovat přes můj Facebookový blog, tam ráda odpovím. Je také možné přijít na nějakou z přednášek, které také budu oznamovat prostřednictvím blogu.

Lenny: Nebojte se jít za hranice svých komfortních zón. Usmívejte se a věřte tomu, co děláte. Zároveň určitě používejte selský rozum a poslouchejte své tělo. 🙂

Monika Motanová